Vnitřní Slunce

Cestou po schodech dolů jsem si všimla motýla, seděl na schodě ozářeném zapadajícím sluncem,  pomalu otevíral a zavíral svá křídla, schody vedly pod hladinu rybníka, voda byla čistá a klidná, přesto nebylo vidět na dno, noha potichu klouže po neviditelném schodě, ještě několik a celé moje tělo se noří do vody, nikdy se nedozvím, kolik tam je na dně schodů a kamení, ale vím, že tam jsou, drží zespodu vodu a dávají jí tvar, jsou tam připraveni, mají svůj smysl, drží se pod hladinou, motýl je nikdy nespatří, ale motýl má jiný úkol, a jaký úkol mám já a ty? Za myslí stéká voda podél mého těla a zdá se, že jediný, kdo má problém s úkolem je mysl, vždyť přece duše ví, co se tu chce naučit. Není třeba se v myšlenkách a pocitech utopit, stačí je přijímat a plout mezi nimi a užívat si cestu do nitra tajemství a zpět, slunce zapadlo, voda šplouchá na kameny, motýl se uložil ke spánku a duše světa sní s ním. Dobrou noc.